Těší mě,
jsem Martina
Od dětství jsi byla ,,jiná'' říkají mi lidé, kteří mě znají od dětství. Možná proto mě čekaly tak náročné zkoušky v životě.
Zaujalo mě jejich vnímání mé osoby a tak jsem se ptala čím jsem byla tak jiná?
Dostala jsem odpovědi: ,,Ráda jsem s tebou trávila čas, protože jsi mě vnímala a já se cítila, že někam patřím, že jsem v pořádku''
,,Dávala jsi mi otázky, které byly tak hluboké, že jsem na ně neuměl odpovědět, ale vedly mě k hlubšímu zamýšlení se nad životem''
Dřív jsem se tak nevnímala, ale po 20 letech práce na sobě a sebepoznání uznávám, že mám jiný pohled na svět. Ale nebylo tomu tak vždy...
Krok za krokem vás provedu
vaši cestou změny
Možná vás dlouho trápí, že nežijete život po kterém toužíte. Možná toužíte přesně potom po tom samém po čem jsem toužila já a nevidíte tu cest, jak mít ve svém životě harmonické vztahy, dělat práci, která vás bude naplňovat a bavit a užívat si v radosti a naplnění život teď a tady bez vnitřních bloků, pocitu viny a lítosti, že jste zaspali.
Možná máte strach, že to nikdy nedokážete.
Na základě mého vlastního příběhu, vím moc dobře jaké to je cítit se bezmocně a zacykleně pořád dokola v tom stejném. Ale opravdu z toho cesta ven existuje a možná proto jsem musela prožít tolik bolesti, aby se ze mě stal profesionál ve oboru terapie a sebepoznání.
Ta cesta z toho vede skrze vaše dětství a to emocionálně opuštěné mladší já ve vás, které potřebuje vás, aby jste se naučili jak ho pečovat, aby mohlo uvolnit ty přesvědčení a bolesti, které jste prožili. Opečováním kořenů vašich problémů se osvobodíte a roztáhnete životní křídla do života o kterém ve svém srdci sníte. Opravdu je to možné, jsem živým důkazem.
Pořád jsem byla odmítaná...
V dětství jsem se cítila všem na obtíž. Chtěla jsem někam patřit, ale dlouho jsem nerozuměla proč namísto přijetí prožívám samé odmítání. Díky těmto opakovaným zkušenostem jsem v sobě nabyla silného přesvědčení, že mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží...
Dnes už vím, že to nebylo tak, že by mě neměli rádi, ale měli jsme rozdílné zájmy, protože jsem vyrůstala s dvěma staršími bratry a ti neměli pochopitelně zájem si hrát s panenkama na pečující rodinu. Cítila jsem opuštěná a tak jsem se začala přizpůsobovat jejich potřebám a hrála si s nimi na různé střílečky a další klučičí hry. Hlavně se necítit sama...
Naučila jsem se opouštět sebe...
Naučila jsem se opouštět sebe, své potřeby a zájmy a když už jsem si hrála s tím, co mě bavilo, tak jsem si to nechávala pro sebe a začala se uzavírat do mého světa, kde jsem se cítila bezpečně, ale osaměle zároveň. Do mého světa se dostaly pouze zvířata, protože jsme spolu uměli vzájemně trávit čas. Mohla jsem o ně pečovat a naplňovat tak své přirozené touhy a ony mi to opětovaly a pečovaly o mě.
A pak se to stalo...
Na některé zkoušky života, nás nikdo nepřipraví... ale řeknu to hezky popořadě...
Vyrostla jsem jako tatínkova holčička, ale trpěla opuštěním, protože taťka byl věčně na pracovních cestách a nemohl s námi trávit čas. Vždy když přijel, tak si s námi hrál a na těch pár chvil byla zábava a my řádili v ložnici na polštářovou válku, která nám dětem dala pocity radosti a trávení času s taťkou.
Díky tomu, že s nám blbnul, tak jsem se na něj emocionálně upla (proto tatínkova holčička), protože mamka byla v mých dětských očích ta vychovávající a přísná, ale dnes to vidím, že jsem ji tehdy hodně křivdila. Tak moc se snažila nám dát to nejvíc, co mohla, ale bylo toho na ni samotnou moc a dnes už vím, že jsem na ni hrdá, jak si i přesto s tím poradila. V mých dětských očích jsem tomu ovšem nerozuměla a ani nad tím nepřemýšlela. Žila jsem v přítomnosti a brala jsem to, co mě dělalo radost. A pak přišel ten osudový den.
Bylo mi 13 let, když jsme jeli mamka, taťka a já z Horňáckých oslav a nabourali autem do stromu. Při této tragické autonehodě zemřel můj tatínek a maminka se málem uškrtila o bezpečnostní pás. Byla jsem paralyzovaná, vyděšená, ale i tak jsem zachránila mamku a ta po té upadla do bezvědomí. Tiše jsem seděla se zlomenou nohou a nehybně čekala 2 hodiny než přišla pomoc kolem jdoucího rybáře a zachránil nás.
O deset let později další tragédie...
Ta tragická nehoda a úmrtí taťky ve mě zabetonovala ten pocit opuštění z dětství a ten mi bránil otevřít se vztahům s muži. Byla jsem vyděšená znovu otevřít své srdce někomu, protože to by znamenalo znovu cítit lásku. Vždy mě ovládl strach, že bych o tu milovanou osobu mohla opět přijít, tak jsem se raději všechny od sebe odháněla...
A tak v mých 23 letech jsem poznala Pierra v Harleys baru, kde jsem pracovala jako barmanka. Tento muž francouzského původu mě okouzlil, tím, že věděl kdo je a dal mi pocítit bezpečí a obrovskou lásku. Cítila jsem, že mě miluje opravdu takovou jaká jsem i s tou bolestí. A to že mě někdo přijímal se vším mě vyděsilo. To by totiž znamenalo otevřít se lásce a znovu cítit.
Protože si moje mysl a emoce moc dobře pamatovaly jak obrovskou bolest to spustí, zpanikařila jsem. Absolutně jsem si nevěděla rady a tak jsem se vzdala naděje na láskyplného a podporujícího vztahu, a s Pierrem se rozešla. Řekl mi, že jsem byla jediná ke komu takovou lásku kdy cítil, a dala jsem smysl jeho životu.
Skrze mou vlastní bolest jsem nedokázala říct nic víc než, že je mi to líto a rozloučila jsem se. Týden na to mi psal jeho nejlepší kamarád, že Pierre měl tragickou nehodu a
zemřel...
Bylo pro mě těžké nedávat si to za vinu a odpustit si...
Na týden se zastavil můj život a já dokázala jen plakat a cítit příšernou bolest na mém srdci. Vyčítala jsem si jeho úmrtí a začala se obviňovat, že jsem se s ním neměla rozcházet.
Ty pocity viny byly tak silné, že jsem je chtěla v sobě pohřbít, moc se mi to nedařilo, tak jsem za rok na to utekla do Austrálie v naději, že začnu nový život. Svým pocitům jsem nemohla utéct a tak jely se mnou. Začalo těžké období depresí a já se snažila pořád utíkat. Procestovala jsem díky tomu půl světa a pak...
Přišlo světlo na konci tunelu...
Konečně po 3 letech mě okouzlila jedna půvabná země - Skotsko, kde jsem se cítila podivuhodně jako doma. Ovšem na mé deprese to nemělo vliv. Moje pocity se prohlubovaly a propadla jsem silnému stavu beznaděje, až jsem začala přemýšlet o ukončení mého života.
V ten moment jsem uviděla baner s nápisem YOGA. V těchto stavech se většina z nás odevzdáváme se do vyšší moci a žádáme o pomoc, a to byl přesně můj případ. Pomoc přišla a já se zapsala do jednoletého výcviku instruktora jógy, kde jsme započali naši cestu týdenním soustředěním ve Španělsku. Ten kurz mě dovedl k osudovému setkání s Christie Nicholas, která mě provedla a ukázala cestu, která mi doslova zachránila život.
Začala jsem chápat, co musím udělat...
Christie mě zasvětila do práce s vnitřním dítětem čemu jsem vůbec tehdy nerozuměla, ale cítila jsem silný pocit v mém srdci a začala s ní spolupracovat na mých osobních terapiích. A tak jsem podstoupila velice intenzivní cestu, každý týden po dobu 8 let včetně přestávkami důležitých pro integraci.
Můj život se začal měnit. Pochopila jsem, že vnitřní dítě, je moje mladší já, které bylo emocionálně zaseknuté, a to zaseknutí ovládalo můj život. Neměla jsem pod kontrolou své emoce, ani myšlenky. Nechápala jsem proč si beru všechno tak osobně, proč jsem vztahovačná, když jsem přitom tak moc toužila po blízkosti s druhými.
Když porozumíte této osvobozující práci na sobě, která vás zavede ke kořenům vašich problémů, tak se váš život stane neomezeně svobodným, jako ten můj. Namísto vnitřního čekání až vás někdo vysvobodí se vysvobodíte sami, protože jen vy máte ten klíč. Já vám mohu ukázat cestu, kde hledat a jak se stát novou verzí sebe.
Ve zkratce, je to váš vnitřní klíč k trvalému pocitu radosti a životního naplnění, které hledáte.
Vyberte si cestu změny:
Objevte, co vám koně mohou říct o vás samých, i když s nimi nemáte či máte zkušenosti.
Sebepoznání s koňmi vám pomůže lépe porozumět sobě, najít vnitřní klid a získat nové pohledy na své emoce a vztahy. Bez sedla, bez tlaku – jen vy a opravdové spojení.
Pojďte se mnou individuálně podívat na to, co chcete žít a co vám v tom brání. Společně najdeme řešení vám na míru a díky tomu vás bude každý den těšit vstát a podniknout akční kroky k dosažení vašich cílů a snů.
Život nemůžeme mít pod kontrolou, ale můžeme mít pod kontrolou, jak na něj zareagujeme.
Šárka Vorličková
“Je to krásná cesta, jak otevřít svou sílu a sebelásku. Díky sebepoznání s koňmi a Martině jsem uviděla sebe - svou citlivost, lásku, sílu a respekt. Dostala jsem cennou zpětnou vazbu od všech účastníků kurzu a také v praxi při práci ze země s koněm. Je tu krásné prostředí a bylo tu o nás krásně postaráno. Cítila jsem se tu v bezpečí a opečovaná.”
Dominika Sobolová
“ Martina je človek, ktorý nad nikým neláme palicu. Vždy bola prítomná, vnímavá a dala nám čas prejsť si situáciami, ktoré boli náročné. Nič nepomohlo viac, ako to, že mi venovala čas, pozornosť a možnosť tým prejsť a cítiť sa podporená. Ďakujem!”
Zuzka Jankovičová
“Martinka je pre mňa človek s láskavou, citlivou a vnímavou dušou. Konzultácie s ní, mi momentálne poskytujú bezpečný priestor plný lásky a pochopenia. Tu sa konečne začínam otvárať svojím pocitom a učím sa ich pomenovať. Skrz podporu, ktorú mi dáva, sa učím pracovať so sebou a začínam si uvedomovať, že v prvom rade JA som tá, na kom mi skutočne záleží. Prebúdza vo mne dôveru v seba, ktorú som roky zadupavala do zeme..”
